Anotace: Pyšný a osamělý dům u Úhořího močálu vévodí slaným, větrem bičovaným mokřinám, přes něž vede cesta po hrázi s názvem Devět životů. Mladý právník Arthur Kipps je vyslán na pohřeb jediné obyvatelky domu, aniž tuší, jaká tragická tajemství se skrývají za zavřenými okenicemi domu. Teprve když zahlédne vyzáblou mladou ženu, celou oděnou v černém, začne se ho zmocňovat plíživý pocit nejistoty, který ještě posiluje neochota místních hovořit o dámě v černém – a jejím strašném záměru.
Kniha se dočkala také stejnojmenné filmové adaptace s Danielem Radcliffem v hlavní roli.
Tuhle jednohubku jsem vyhrála v narozeninové soutěži Vee a hned jak jsem jí dostala do rukou, tak jsem neodolala a musela ji přečíst. Mluvím o Ženě v černém jako o jednohubce, protože má chudinka malá jen nějakých 143 stran. To mi ale naprosto vyhovovalo, protože jsem jí zvládla za jeden večer a ty nejděsivější části mi vyšly přesně na dobu, kdy už šli všichni kolem spát, takže bylo naprosté ticho, za dvěřmi mého pokoje tma, prostě dokonalá atmosféra pro takovou pěknou duchařinu.
Právník Arthur Kipps, který příběh vypráví, je poslán svým šéfem na pohřeb jakési staré vdovy (o které šéf říká, že byla "divná") a hlavně aby uspořádal důležité dokumenty, které by mohl najít v domě a poslal je zpět do firmy, protože stará paní má nějaké vzdálené příbuzné až v Indii a někdo se o tyhle věci postarat musí. Arthur dorazí do vsi, kde vždy když zesnulou majitelku domu U Úhořího močálu zmíní, dostane se mu jen tajemných narážek, které ho očividně mají od práce odradit. On se ale nedá, protože tuto skutečnost přičítá spíš zálibě vesničanů v drbech a pověrčivosti. Když ale dorazí do domu, zjistí, že možná na povídačkách bude něco pravdy.
Knížka má opravdu skvělou atmosféru. Rychle ubíhá, protože je psána v první osobě a navíc poměrně krátkými větami. Nenajdete tu žádné zbytečně rozsáhlé popisy. Vždy jsou věci popsány tak akorát, abyste si dokázali představit jednotlivé postavy a místa, ale aby zdlouhavé popisy nezdržovaly od příběhu. Tak to mám ráda. Příběh je vyprávěn přímočaře, bez odboček, aby nic nerušilo čtenáře od hrůz, které ho čekají. Nemusíte se ale lekat, ty hrůzy nejsou nijak příšerně hrůzné. Právě tak akorát, aby člověku přebíhal mráz po zádech (což je mé jediné štěstí, jinak by se mi rozhodně usínalo mnohem hůř). Nejvíc jsem se stejně bála, když se chudák Spider topila v bažině.
Vše ale není jen pozitivní. Musím říct, že vysvětlení záhady bylo docela předvídatelné, takže žádná velká překvapení, která by se postupně odkrývala. To mi přišlo docela jako škoda, protože kdyby Susan dokázala příběh obestřít větším tajemstvím, byl by ještě přitažlivější a kniha tedy povedenější. Pak mi taky trochu vadilo, že jsem celou dobu četla špatně jméno domu - U Úhořího močálu mě vždy z nějakého důvodu nutilo číst jako U Hořícího močálu. To samozřejmě není chyba knihy, ale mého podivného mozku, ale stejně mě to rozčilovalo. Trochu. Potom mi trochu vadilo to neustálé ujišťování postavy, že on přece na duchy nevěří. To je tam řečeno několikrát - jako správně vychovaný mladý muž na duchy nevěřím, ale tohle se jinak vysvětlit nedá. Na duchy sice nevěřím, ale tohle se prostě stalo. Přišlo mi to, jako by se autorka snažila čtenáři vnutit, že ačkoliv sám na duchy nevěří neznamená, že se něco takového nemůže stát i jemu. A takovéhle podbízivé myšlenky, které autor prostě čtenáři vnucuje já nemám moc ráda. Možná je to ale jen můj pocit a vůbec to neměl být záměr. Co já vím? :)
Co zase musím rozhodně pochválit je obálka. Předpokládám, že je filmová, ale tady to není tak očividné, takže mi to nevadí a spíš se mi vážně líbí. I když si jí asi nikdy nevystavím přední stranou směrem do místnosti - to by mě žena v černém ještě mohla začít strašit.
Celkově je to tedy až na pár detailů opravdu dobrá kniha a pokud si pro ní uděláte správnou atmosféru a nebudete ji číst zrovna o přestávce ve škole nebo třeba v pravé poledne v autobusu plném lidí, rozhodně se budete aspoň trochu bát. A kdo by se občas rád nebál?
Kniha se dočkala také stejnojmenné filmové adaptace s Danielem Radcliffem v hlavní roli.
Tuhle jednohubku jsem vyhrála v narozeninové soutěži Vee a hned jak jsem jí dostala do rukou, tak jsem neodolala a musela ji přečíst. Mluvím o Ženě v černém jako o jednohubce, protože má chudinka malá jen nějakých 143 stran. To mi ale naprosto vyhovovalo, protože jsem jí zvládla za jeden večer a ty nejděsivější části mi vyšly přesně na dobu, kdy už šli všichni kolem spát, takže bylo naprosté ticho, za dvěřmi mého pokoje tma, prostě dokonalá atmosféra pro takovou pěknou duchařinu.
Právník Arthur Kipps, který příběh vypráví, je poslán svým šéfem na pohřeb jakési staré vdovy (o které šéf říká, že byla "divná") a hlavně aby uspořádal důležité dokumenty, které by mohl najít v domě a poslal je zpět do firmy, protože stará paní má nějaké vzdálené příbuzné až v Indii a někdo se o tyhle věci postarat musí. Arthur dorazí do vsi, kde vždy když zesnulou majitelku domu U Úhořího močálu zmíní, dostane se mu jen tajemných narážek, které ho očividně mají od práce odradit. On se ale nedá, protože tuto skutečnost přičítá spíš zálibě vesničanů v drbech a pověrčivosti. Když ale dorazí do domu, zjistí, že možná na povídačkách bude něco pravdy.
Knížka má opravdu skvělou atmosféru. Rychle ubíhá, protože je psána v první osobě a navíc poměrně krátkými větami. Nenajdete tu žádné zbytečně rozsáhlé popisy. Vždy jsou věci popsány tak akorát, abyste si dokázali představit jednotlivé postavy a místa, ale aby zdlouhavé popisy nezdržovaly od příběhu. Tak to mám ráda. Příběh je vyprávěn přímočaře, bez odboček, aby nic nerušilo čtenáře od hrůz, které ho čekají. Nemusíte se ale lekat, ty hrůzy nejsou nijak příšerně hrůzné. Právě tak akorát, aby člověku přebíhal mráz po zádech (což je mé jediné štěstí, jinak by se mi rozhodně usínalo mnohem hůř). Nejvíc jsem se stejně bála, když se chudák Spider topila v bažině.
Vše ale není jen pozitivní. Musím říct, že vysvětlení záhady bylo docela předvídatelné, takže žádná velká překvapení, která by se postupně odkrývala. To mi přišlo docela jako škoda, protože kdyby Susan dokázala příběh obestřít větším tajemstvím, byl by ještě přitažlivější a kniha tedy povedenější. Pak mi taky trochu vadilo, že jsem celou dobu četla špatně jméno domu - U Úhořího močálu mě vždy z nějakého důvodu nutilo číst jako U Hořícího močálu. To samozřejmě není chyba knihy, ale mého podivného mozku, ale stejně mě to rozčilovalo. Trochu. Potom mi trochu vadilo to neustálé ujišťování postavy, že on přece na duchy nevěří. To je tam řečeno několikrát - jako správně vychovaný mladý muž na duchy nevěřím, ale tohle se jinak vysvětlit nedá. Na duchy sice nevěřím, ale tohle se prostě stalo. Přišlo mi to, jako by se autorka snažila čtenáři vnutit, že ačkoliv sám na duchy nevěří neznamená, že se něco takového nemůže stát i jemu. A takovéhle podbízivé myšlenky, které autor prostě čtenáři vnucuje já nemám moc ráda. Možná je to ale jen můj pocit a vůbec to neměl být záměr. Co já vím? :)
Co zase musím rozhodně pochválit je obálka. Předpokládám, že je filmová, ale tady to není tak očividné, takže mi to nevadí a spíš se mi vážně líbí. I když si jí asi nikdy nevystavím přední stranou směrem do místnosti - to by mě žena v černém ještě mohla začít strašit.
Celkově je to tedy až na pár detailů opravdu dobrá kniha a pokud si pro ní uděláte správnou atmosféru a nebudete ji číst zrovna o přestávce ve škole nebo třeba v pravé poledne v autobusu plném lidí, rozhodně se budete aspoň trochu bát. A kdo by se občas rád nebál?
0 komentářů:
Okomentovat
Komentář vždycky potěší. Nestyďte se - já nekoušu :)