Knihy, ke kterým se vracím #7

Tentokrát pro vás mám velice neobvyklou knihu, kterou já osobně zbožňuju. Mé veškeré okolí tvrdí, že je morbidní, a že bych ji neměla číst s takovým zalíbením, ale oni ji v životě nečetli, takže to prostě nemůžou pochopit. A o čem že to mluvím? Podívejte se sami:

Mary Roachová - Jak si žijí nebožtíci

Rok vydání: 2007

Anotace: Tato kniha je neobvyklou, fascinující výpravou do zvláštního života našich těl po smrti. Teprve tehdy, jak Mary Roachová s humorem dokazuje, přichází ta pravá zábava. Mrtvé tělo je podmínkou životodárných transplantací, zajímavým obchodním artiklem na černém trhu, studijním materiálem, rituální pomůckou, potravou, palivem. Po dva tisíce let byli mrtví, někteří dobrovolně, jiní nevědomky, účastníky těch nejsmělejších kroků na poli vědy. S respektem k hloubce smutku a bolesti ze ztrát blízkých je smrt poučná, zajímavá, nevšední událost, kterou by bylo škoda propást.

Recenze: Jak asi tušíte, tohle není jen tak obyčejná kniha. Tak za prvé se nejedná o knihu s příběhem, zařadila bych ji spíš jako populárně naučnou. Naučná totiž opravdu je. Dozvěděla jsem se z ní spoustu věcí, o kterých jsem do té doby vůbec netušila. Jak si žijí nebožtíci je kniha o využití lidských ostatků ve vědě. Dozvíte se tu o chirurgických cvičeních, o historii pitvy a s ní spojenými krádežemi těl v minulosti, o "farmě těl", kde vědci zkoumají rozklad těla za různých podmínek a spoustu dalšího.
Mrtvá těla se mohou využívat jako figuríny pro crash testy. Samozřejmě v pozdějších fázích testování se používají skutečné figuríny, ale nejprve si musíte oveřit, jak lidské tělo skutečně reaguje při čelním nebo postraním nárazu a to vám přesněji neřekne nic, než skutečný člověk nebo alespoň jeho mrtvé tělo. Dále se tu dozvíte o testování různých kulek, zjišťování detailů o pádu letadla z poranění mrtvých těl, experimentech s ukřižováním (pro ověření pravosti Turínského plátna), vědeckém hledání duše, experimentech s transplantací hlavy, kanibalismu a různých způsobech zbavení se mrtvého těla, na kterých se zrovna pracuje. Věděli jste například, že po stětí gilotinou hlava dokáže ještě nějakou dobu vnímat? Toho se chytli vědci, kteří se snažili o celkovou transplantaci těla. Nebo to, že v počátcích se chirurgické zákroky dělaly bez anestesie a člověk byl prostě přivázán ke stolu, aby se moc nemlel? Éter jako první anestetikum byl použit až někdy na konci 19. století (myslím, už si to z té knihy přesně nepamatuju).
Každopádně z Jak si žijí nebožtíci se dozvíte spoustu zajímavého a to navíc zábavnou formou. Nejedná se o žádné nudné vědecké podání skutečnosti. Autorka totiž vše sama pečlivě zkoumala, chodila na chirurgická cvičení i na crash testy s mrtvolami. Skutečně pečlivě si prozkoumala i historii toho či onoho, takže bibliografie je skutečně obsáhlá (ale samozřejmě plná anglických knih). A navíc dokáže psát někdy s respektem, někdy se zhnusením (které se snaží objektivně držet na uzdě) a nejčastěji s humorem. Jak říká v úvodu. Nepíše o umírání, to je smutné a člověka skutečně zasáhne. Ona píše o tom, co se děje potom, pokud souhlasíte s využitím svého těla pro účely vědy.

Proč právě tahle: Protože je jednoduše úžasná. Na smrti a všem kolem ní mě něco fascinuje a tahle kniha je plná spousty zajímavých informací, které jinde takhle pohromadě nenajdete. Mě totiž nebaví, když je něco tabu. A mluvit o smrti a o těch ne tak příjemných detailech je prostě tabu. Alespoň v mé rodině. V knihách nic takového neplatí. Řeknou mi spoustu zajívamých věcí a nebudou se při tom zároveň tvářit, jako že o tom se ale slušní lidé nebaví. Umírání je skutečně smutné ale sama smrt? To jen tělo přestalo fungovat. V tu chvíli se spustí spousta mechanismů, které dosud byly drženy na uzdě a z těla se postupně stane jen loužička a pár kostí. Duše (pokud na ni věříte) je už dávno pryč. A takové tělo bez duše se dá využít na spoustu užitečných věcí, o kterých se ale nemluví, protože to je přece fujky. O všech těhle věcech Mary Roachová vypráví opravdu zábavným způsobem. Jen lidé trochu zvláštně koukají, když se smějete tak nahlas, že vás slyšeli o pár kilometrů dál a potom vysvětlíte o čem to vlastně čtete.
Já neříkám, že bych přímo sama chtěla s mrtvými manipulovat, ale teoreticky mě to zajímá, stejně jako se dívám na lékařské seriály, ale nikdy bych nemohla být doktorka. Takže asi tak.

Ukázka: Lidská hlava má přibližně stejnou velikost a hmotnost jako kuře na pečení. Nikdy dřív jsem neměla příležitost ke srovnání, protože až dnes jsem viděla hlavu na pekáči. Tady jich je ale čtyřicet, po jedné na každém pekáči, který připomíná malé misky na žrádlo pro domácí mazlíčky. Hlavy s obličeji obrácenými vzhůru jsou připravedné pro plastické chirurgy. Na každé se budou učit dva. Sleduji obličejovou anatomii v nástavbovém kursu plastických operací sponzorovaném univerzitním lékařským centrem a vedeném půl tuctem nejvěhlasnějších plastických chirurgů.
Hlavy byly dány na pekáře - tenké hliníkové, na jedno použití - z téhož důvodu, ze kterého se dávají na pekáč kuřata: aby se zachytilo vše, co z nich vyteče. Chirurgie, dokonce i chirurgie na mrtvých je čistá a úhledná záležitost. Čtyřicet skládacích pracovních stolů pokrývají levandulové umělohmotné ubrusy a uprostřed každého stojí jeden pekáč. Kožní háky a retraktory jsou vyloženy s roztomilou přesností příborů v restauraci. Celé to vypadá jako nachystaná recepce. (str. 19 - začátek první kapitoly "Věčná škoda plýtvat hlavami")